O tom, že zprostředkování zaměstnanců je oblíbenou službou personálních agentur, píšeme celkem často. Není se čemu divit, protože na jedné straně pomáhá podnikatelům nalézt kvalifikované pracovníky (což je důležité zejména v období nízké nezaměstnanosti), aniž by museli sami provádět veškerý náborový proces, a na straně druhé může být toto zprostředkování pro zaměstnance příležitostí najít novou práci a rozvíjet svou kariéru (viz náš článek “Znovunastartování kariéry aneb jak Vám dočasná výpomoc pomůže při získání zaměstnání”). V rámci agenturního zaměstnávání se těší největší popularitě zprostředkování zaměstnanců formou dlouhodobého personálního leasingu, temporary helpu a v závislosti na ročním období tradičně narůstá poptávka po brigádnících. Aby mohly všechny tyto služby bez problémů fungovat, je potřeba ze strany personálních agentur dodržovat platnou legislativu, tzn. nepřetržitě sledovat měnící se zákony a postupovat v souladu s aktuálním právním řádem. V tomto smyslu pak agenturní zaměstnávání dlouho pokulhávalo, neboť často nejasná interpretace dávala prostor pro pochybné podnikatele, kteří vešli ve všeobecnou známost jako “Pseudoagentury”. Ačkoliv se na tomto poli česká právní úprava průběžně zlepšuje, stále zůstává při zprostředkování zaměstnanců problematický jeden důležitý aspekt, na nějž se v dnešním článku zaměříme. Ještě předtím je však nutné vysvětlit si dva základní právní pojmy, které budou v následujících řádcích použity.
Vymezení pojmů
Zprostředkování zaměstnanců agenturou práce je specifické v tom, že se jedná o třístranný právní vztah mezi zaměstnancem, agenturou a jejím klientem (tzv. uživatelem). V tomto vztahu figuruje agentura jako zaměstnavatel dočasně přiděleného pracovníka, ten však fakticky vykonává práci pro uživatele. V právnické terminologii se pro to používají výrazy “de facto” a “de iure”.
De facto
Tento výraz pochází z latiny a v právnické terminologii znamená “v praxi”, případně “ve skutečnosti”. De facto tedy vyjadřuje skutečný stav, nikoliv právnický.
De iure
De iure (překládá se jako “dle práva”) je protikladem de facto, tzn, že vyjadřuje právní stav bez ohledu na to, jaká je skutečnost.
Odpovědnost za škodu agenturního zaměstnance při zprostředkování zaměstnanců
Přes všechny právní úpravy zůstává odpovědnost dočasně přiděleného agenturního pracovníka za škodu způsobenou uživateli bolavým místem při zprostředkování zaměstnanců. Je to dáno tím, že mezi takto přiděleným zaměstnancem a uživatelem nevzniká základní pracovněprávní vztah, a proto nelze pro tuto situaci de facto uplatnit obecná ustanovení vyplývající z § 250 a násl. zákoníku práce o povinnosti zaměstnance nahradit svému zaměstnavateli škodu.
Bohužel v tomto případě musíme konstatovat, že je současná česká právní úprava značně nepřehledná a nedostatečná zároveň. Zákoník práce tuto situaci přímo neřeší, pouze ve svém § 309 odst. 7 umožňuje, aby uživatel a dočasně přidělený pracovník mezi sebou přijali tzv. opatření k vyšší ochraně majetku uživatele. Nicméně v praktickém využití zprostředkování zaměstnanců jsou tato opatření značně problematická, neboť zmíněný paragraf už nijak nevymezuje jejich obsah. Navíc k celkové nepřehlednosti přispívá i fakt, že zákoník práce zároveň stanovuje podmínku, jež zakazuje sjednat taková opatření, která by byla méně výhodná, než je tomu dle ustanovení § 252 až 256 (upravující dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí).
Přes tyto nedostatky se však jedná o jedinou oporu v zákoně, kterou uživatel při zprostředkování zaměstnanců agenturou práce má. To znamená, že v případě, kdy nepřistoupí k těmto opatřením, neexistuje žádná zákonná páka, pomocí které by mohl po dočasně přiděleném pracovníkovi vyžadovat náhradu vzniklé škody. Pak mu nezbývá jiná možnost než se domáhat náhrady u agentury práce. Zde však existuje značné riziko, neboť agentura jako zaměstnavatel de iure sice může na základě obecných ustanovení zákoníku práce požadovat náhradu uhrazené škody po svém zaměstnanci, avšak tato náhrada je často ohraničena finančními limity (dle § 257 odst. 2 zákoníku práce). Agenturní právníci pak mohou využít názor, jenž není v právní teorii ojedinělý, že agentura práce je odpovědná pouze za zprostředkování zaměstnání, a proto nenese zodpovědnost za samotný výkon zprostředkovaných zaměstnanců u uživatele.
Existuje řešení?
Naštěstí ano. Klíčem k tomu, aby se uživatel nespálil, když hodlá doplnit pracovní síly formou zprostředkování zaměstnanců, je výběr solidní agentury práce. Takové agentuře leží na srdci blaho svého klienta a nechce si poškodit reputaci pochybnými praktikami. Proto tento problematický aspekt na rozdíl od pseudoagentur vhodně ošetří ve smlouvě uzavřené s uživatelem a nebude využívat současné mezery v českých zákonech na poli agenturního zaměstnávání. V současné době, kdy mnoho podnikatelů řeší otázku, jak získat zaměstnance do své firmy, je zprostředkování zaměstnanců profesionály v tomto oboru efektivním způsobem a netřeba se ho obávat.
